Mimikry aneb dělají šaty člověka?

Mgr. Petr Skořepa, učitel u krajanů v Rumunsku - Od jistého věku, a do jisté doby, mi zcela stačilo, když oblečení mělo dvě základní vlastnosti: bylo čisté a přiměřeně teplé. Názor, že by oblečení mohlo plnit i nějakou společenskou funkci, jsem považoval za beznadějně zastaralý a jeho šiřitele – třeba mého tátu – za zpozdilé zpátečníky.   

K tomuto pokrokovému přístupu mě dovedla studentská léta. Studoval jsem v devadesátých letech minulého století a přivydělával si v tu dobu jako prodavač v second handu. Díky tomu jsem měl z první ruky oblečení z druhé, a často i třetí ruky… Zhruba v tu dobu také určoval mé myšlení názor, že věci bychom měli využívat až do jejich úplného konce, neboť k tomu jsou určeny. Na boty přece nezanevřu jen proto, že jsou ochozené, seprané tričko stále dobře slouží, přestože původní barvu už neodhadne ani člověk s bujnou fantazií. Můj šatník tehdy plnily zmíněné věci ze „sekáče“, doplněné několika skvosty po zesnulých příbuzných. Byl jsem přesvědčen, že jen takovým přístupem se lze ubránit nastupující konzumní společnosti a jen tak se lidstvo může dopracovat k trvale udržitelnému životu, o kterém tolik hovořili mí tehdejší duchovní vůdcové.

S touto myšlenkovou i materiální výbavou jsem nastoupil do prvního zaměstnání. Učil jsem na jedné vesnické malotřídce třeťáky a čtvrťáky. Nemohu říci, že mě můj zdravý přístup k oblékání několikrát nepřivedl do maléru. S dětmi jsme se měli rádi a jejich rodiče přistupovali k mému oblékání celkem liberálně. Jen se svou tehdejší paní ředitelkou jsme vedli na toto téma nejednu debatu. Podotýkám, že z těchto debat jsem vždy vyšel jako naprostý morální vítěz.

Někdy v té době jsem se na svých toulkách po světě dostal až k českým krajanům v rumunském Banátu. Líbilo se mi na nich tehdy úplně všechno. Schopnost se o sebe postarat v obtížných podmínkách, láska k tradicím, život ve víře v Boha, přirozená úcta k životnímu prostředí. Když se pak naskytla příležitost pracovat u krajanů jako učitel, neváhal jsem ani vteřinu.
Práce, kterou bylo třeba udělat na „mé“ české vesnici, bylo hodně. Mým hlavním úkolem bylo učit češtinu všech osmdesát dětí v místní škole. Chtěl jsem založit kroužek hudby i počítačů, měl jsem v plánu hrát s krajany divadlo, moc jsem toužil včlenit se do místní vesnické kapely a zahrát si s nimi.

Ovšem musím přiznat, že vše šlo zpočátku dost ztuha. Cítil jsem nedůvěru jak ze strany dětí, tak rodičů. Získat děti nebylo tak těžké, moje nabídka celkem vyhovovala poptávce, což děti pochopí celkem rychle. Ale jak na dospělé? Rozhodl jsem se zkusit to přes oblast, která byla místním lidem vždy nejbližší – přes zemědělství. A tak jsem po škole pobíhal po polích a pastvinách a zkoušel se od místních sedláků přiučit, jak se postarat o úrodu a o dobytek.

Můj šatník mým záměrům dokonale vyhovoval. Kalhoty po dědečkovi byly k nerozeznání od těch, co nosili místní sedláci na pole. V obleku po strýčkovi jsem se v neděli skvěle ztratil v davu, který mířil do kostela. A v těch nejlepších věcech ze „sekáče“ jsem se nelišil od toho, v čem chodili do školy zdejší učitelé. Na vrcholu blaha jsem býval, když si mě s místními spletli čeští turisté, kteří se na vesnici občas objevovali. Tehdy jsem míval pocit dokonalého splynutí s všehomírem.
Přišly první Vánoce u krajanů. Nic jsem nepodcenil, byl jsem dobře připraven: Školní děti slušně zvládly pásmo koled, nový flétnový soubor si troufl na zjednodušené úpravy Michny z Otradovic. S kostelním pěveckým sborem dospělých jsme bravurně zapěli několik krásných českých koled. A mládeží jsem byl vyzván, ať si s nimi zahraji v jejich tradiční vánoční hře jednoho ze tří králů.
Měl jsem pocit, že se vše daří, že mě krajané prostě vzali. A byl jsem přesvědčen, že velkou měrou se na tomto přijetí podílí i můj neotřelý přístup k oblékání.

Nastalo rozdělování dárků. To je takový rituál, který následuje každý rok po štědrovečerním programu. Kostelní rada obstará pro děti a pro nejstarší občany obce dárkové tašky. Tento zvyk se mi líbil, svědčil o vyspělém sociálním cítění krajanů. Proto jsem dost znejistěl, když jsem jednu tašku s dárkem dostal i já. Uklidňoval jsem se, že je to zřejmě výraz vděku za povedený vánoční program. Krajané trvali na tom, že si mám obsah tašky prohlédnout. Sáhl jsem do ní a postupně vytáhl košili, kalhoty a boty. Vše fungl nové. Tázavě jsem se podíval po usmívajících se tvářích krajanů. Za všechny promluvil tehdejší varhaník. Prý abych už nemusel nosit ty obnošené hadry a konečně si už oblékl něco normálního…
A tak jsem dodnes krajanům vděčný, že mě vzali mezi sebe. A že s tím to, co nosím na sobě, nemělo vůbec nic společného.

Petr Skořepa je jedním ze 13 učitelů českého jazyka, kteří ve školním roce 2012/13 působí u krajanů v zahraničí. V současnosti jsou učitelé vysláni do Jižní Ameriky (Argentina, Brazílie a Paraguay), Evropy (Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Rusko a Ukrajina) a USA (Chicago).

Dům zahraničních služeb vyhlašuje výběrové řízení na pozice učitelů/učitelek českého jazyka u krajanů v evropských destinacích (Chorvatsko, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Ukrajina) a USA (Chicago) pro školní rok 2013/14. Uzávěrka přijímání přihlášek: 11. 3. 2013. Více na www.dzs.cz.
Přidáno: 28.02.2013, Zdroj: Dům zahraničních služeb

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

Proběhla diseminační konference programu Erasmus+ odborné vzdělávání a příprava
V listopadu 2017 proběhla v Českých Budějovicích celostátní konferenci věnovanou oslavám 30. výročí existence vzdělávacích programů EU.