Kdo upírá oči k nebi, někdy padne - bonusová povídka

    Toho podzimního večera, kdy začínal víkend, měla Klára v duši velký chaos. Odmítnutá kamarádem a zkroušená samotou, šla do kina. Sama. Film, od něhož si slibovala zlepšení nálady, zapůsobil zcela opačně. Zkormoucené obrázky ze života lidí na dalekých Filipínách jí vehnaly slzy do očí, které neskrývala ani, když už stoupala osvětleným schodištěm ven z kina. Básník řekl, že slzy jsou jen voda, co je sama, a tak je nechala téct po tváři a dál se prodírala davem na vzduch. Čekala radost, novou rudou, zlatou nebo oranžovou energii, jenže byl tady jen pouze opar, jakási blankytná mlhovina úlevy. Vše kolem bylo vratké, cítila roztančené páteční vlny velkoměsta, ovzduší naplněné otázkami  -co s načatým večerem- a horkými odpověďmi, plnými očekávání. Nechala obmývat své já těmi proudy, ale věděla, že i tentokrát bude pokračování bez její účasti. Věřila nebo spíš chtěla věřit ve smysl věcí, tak jak se dějí. Přesvědčovala sama sebe, že i tento další víkend, který opět stráví o samotě, má pro její život cenu. Léto skončilo a semestr se měl za pár dní opět rozjet. Současně se na školu těšila i se jí obávala. Poslední týdny byla bez lidí, jednoduše se to tak stalo, že je nepotkávala. Nebo spíš míjela. Vnitřní filmy zabíraly v její hlavě mnoho místa, někdy si osamocení neuvědomovala. Jindy jí však drtilo. Jak jednoduché bylo se rozvést, tak přetěžké je osamělost unést. Zbavovala se obrazu svého muže pracně a bolavě. Nadevše nenáviděla vše to, co z ní společný život udělal.  Spojovala ho s jakýmsi status quo, které jí doposud určovalo, jehož se však chtěla zbavit: s  neschopností pustit se pevného bodu a letět. Vznést se bez bázně, bez ohledu na hanu, která by mohla přijít. Ty-tam byly libé pocity, když slyšela o sobě, že je holka do vozu i do kočáru. Před lety asi toužila být rebelkou i slušňačkou zároveň, ale pocit prostřednosti jí držel jako těsná uzda vášnivého mustanga. Přiblížila se k tehdejšímu kýženému cíli – být vyváženou osobností? Snad, ale cítila, jak nemá vycentrované ani tělo ani duši. „Jsem zralá, a současně nedospělá. Bože, je mi ze sebe  šoufl ! Vypustím kočku a jdu spát!“, přemítala Klára při jízdě domů a míru skepse korunovala sebemrskačským konstatováním.     

    S hlavou plnou chmurných myšlenek vyrazila …co horší se mi ještě může stát?…ale prozřetelnost lidskou zpupnost neodpouští. Udělala rázný krok, ale Klářin nestabilní kotník nenašel pevnou zem a celé její tělo se zakolísalo, načež upadla na obě kolena i dlaně. Brýle z čela slítly, kabelka se rozevřela a její obsah přistál tvrdě na chodníku. Z opodál stojícího krámu vykoukla hlava mladé cikánky. Asi to už nebyl obchod, domy v okolí měnily svoje nájemníky málem po týdnu. Nicméně za staženými roletami výlohy svítilo světlo. Rána pádu byla silná tak, že jí lidi uvnitř slyšeli dokonce přes hluk projíždějící tramvaje. Když cikánka viděla, že na chodníku klečí pouze žena středního věku, která by evidentně potřebovala pomoc, houkla za sebe do břicha místnosti: „Je ožralá!“ S úšklebkem a poznáním, že tady není co zčořit, si Kláru pohrdlivě prohlédla a dveře zabouchla. Hlasitý hovor lidí uvnitř přešel v divoký řehot.

    Klára si celá rozbolavělá uvědomila, že se zranila nedaleko místa, kde přes týden pracuje její bývalý přítel. Jenomže též věděla, že kdyby jí dlaně a kolena krvácela sebevíc, spíš by poprosila o pomoc tu cikánku a její hlučné kumpány než jeho. Muže, kterého už dlouho nemohla dostat z hlavy, kterému toužila říct o sobě celou pravdu a zároveň tušila, že on o to nestojí. Cítila v jeho přítomnosti radost a vzrušení, současně jí ale v krku rostla boule strachu a obav.  Milovala ho pro jeho tichou přirozenou existenci. Obávala se však jeho rozvolněnosti, která nese lhostejnost.

Klářin styl byl nestálý boj, ale druhá stránka jejího já zoufale toužila po té krásné lehkosti bytí, která z jejího přítele přímo čišela. Vždy tak odpovědná, pověřená, zaúkolovaná se v jeho přítomnosti najednou cítila lehce, volně a podvědomě se uzdravovala. „Léčení“ nemělo trvat dlouho. Tenkrát, kdy jí čekával v úterý a ve čtvrtek před školou v nastartovaném autě, ale ještě o tom nevěděla. Bylo to nové, krásné a plné. Stejně jako její učitelování.  

   Od první chvíle, co jí bylo nabídnuto místo pedagoga, se Klára moc těšila na své studenty. Na to, jací budou a co od jejího oboru budou očekávat. Když se šla prvně představit, byla však zklamaná. Škola vypadala zcela jinak než by se od uměleckého učiliště v hlavním městě čekalo. Byla to paneláková stavba uprostřed sídliště, která však i uvnitř byla stejně fádní a nebylo to pouze postsocialistickým zařízením tříd, osvětlením ale hlavně jakýmsi zatuchlým a nakyslým odérem, který byl cítit z chodeb a učeben.„Tak tady budu říkat ty velké pravdy, jako například, že umělcem se nemožno vyučit, ale bez vzdělávání žádný umělec neobstojí“, pomyslela si ironicky. Milovala svět moudrých myšlenek a strašně moc chtěla tuto lásku přenést na ty mladé lidi. Jenomže, jak? Od první chvíle bojovala s jejich laxností. Stále víc a víc snižovala své nároky, redukovala jakákoli očekávání, protože to nechtěla vzdát. Přednášela, ukazovala, nacvičovala. Nově otevřený svět muzikálových produkcí pohltil většinu jejich studentů: „K čemu studium, vždyť my jsme ty star´s, kterým tleská každý večer publikum. Cože? Antika? K čemu! Šejkspír? A to je kdo? Pani profesorko, fakt si to musím přečíst?“ Nevzdávala to a pokoušela se neustále o dialog: „Kateřino, vždyť právě v muzikálu o veronských milencích právě hrajete, odkud znáte ten text, když ne z knihy? Máte přece nějaký scénář, ne?“

 Po odpovědi, kterou dostala, Klára zcela oněměla: „ K čemu scénář! Z demáčů, paní profesorko, já si to naposlouchám a nemusím nic číst!“Ona dívka byla pouze pomyslným vrcholem ledovce, který měl nadobro rozdrtit Klářino odhodlání. Velká většina studentů se spokojila s tím, že jí sdělila, že se výuky nezúčastní, zbytek si nedal ani tu práci.Hledala ke spolupráci alespoň jedince v nižším ročníku: „Adélo, pojďte, uděláme si studii Ofélie. Přečtěte si Hamleta a příští týden se do toho pustíme.“ Studentka s hrůzou v očích spustila bandurskou: „ A kde to seženu? V knihovně? A kde je knihovna?“  Po několika týdnech přinesla Klára svého Shakespeara v Saudkově překladu, aby zjistila, že četba veršů je pro její svěřence něco zcela nepřekonatelného. Když se knížka nakonec ztratila a nikdo se k jejímu nalezení neměl, učitelčin sen o excelentních klauzurách se rozplynul jak pára nad hrncem.

     Stále zdrchanější a smutnější nastupovala ke svému příteli do auta. Stále méně a méně věřila jeho tezi, že pouze svobodný a ničím nekorigovaný prožitek daného dne a okamžiku, je zásadní a jediný možný. „Být free? Ty se tomu nikdy nenaučíš, protože vnitřně s tím nesouhlasíš“, říkával jí. Klára hledala chybu v sobě, omlouvala jeho nedochvilnost a výmluvy, ale přes všechnu snahu, si musela přiznat, že tento způsob bytí je pro ni absolutně nesnesitelný. Nemohla připustit, že lidská existence je pouhý balonek napuštěný heliem. Byla už unavená z toho, jak musela neustále doskakovat, aby chytla aspoň provázek těch úžasných hravých balónků, zosobněných jejími studenty a přítelem. Neměla sílu se nechat vláčet jejich náladami. Nebyla ještě dost vyhořelá a rezignovaná, aby se zachovala jako většina kolegů se sboru: aby na vše kašlala. Současně ale nechtěla školu a studenty opustit. „Budu tady do té doby, pokud sami nebudou chtít pracovat“, řekla si Klára, když nesla na ředitelství svou rezignaci.

Současně požádala o místo vrátného, kterého zástupce už několik týdnů marně potřeboval obsadit. S otázkou v očích výpověď přijal a zároveň jí vložil do rukou nějaké formuláře. „Myslíte to fakt vážně, kolegyně?“

Po týdnu vyfasovala klíče od všech místností v budově, seznam důležitých telefonních čísel a heslo k alarmu. Od té chvíle se u skleněné kukaně shlukovaly davy studentů. Nejprve mysleli, že je to vtip, ale na všechny jejich otázky Klára odpovídala jazykem klasiků, tím, co ještě před nějakou dobou nechtěli slyšet. Neb není dotazu, na které by moudrý Alžbětinec, páni Čechov nebo Werich neuměli odpovědět.

Přítel její free postoj neocenil. Opustil jí se slovy: „Něco se změnilo, nevím co… Není to tvoje vina. To já mám srdce jako cedník, cokoli do něho dáš, vyteče ven.“ Nemohla, doteď nemůže přijmout to zdánlivě jednoduché vysvětlení. Jak byla schopna vyřešit zdánlivě nemožné v profesi, tak jí to nešlo v citech. Stále se cítí se jako opuštěný kufr bez vizitky, někde v cizím městě.  

    Klára se zvedla na nohy, posbírala věci ze země a vydala se domů. Nastoupila do tramvaje, a i když byla málem prázdná, nesedla si. Zůstala stát nad mladíkem, zahloubeného do otevřené knihy. Zrakem zachytila jen pár slov: „Každý den zažíváme vzlet, každý den je tady i pád … kdo upírá oči k nebi, někdy padne.“

Zdroj fotografie: www.istockphoto.com

Přidáno: 13.10.2013, Zdroj: Vzdělání.CZ Autor: Mária Uhrinová

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

Studium na VŠO již od února
Neskončil zimní semestr přesně podle vašich představ? Nestihli jste si podat přihlášku a nechcete čekat? Začněte se studiem již od února na VŠO v Praze. Vyzkoušet můžete třeba Rozvoj lidských zdrojů v ekonomice dopravy…
Výhra, kde nikdo nevyhrál - recenze knihy
Čtenářům portálu Vzdělání.cz přinášíme recenzi knihy investigativní novinářky Dale Russakoffové "Výhra?: kdo (a co) ovládá americké školy". Přestože kniha pojednává o americkém prostředí a jejich systém…