Jak pěstovat životní spokojenost

Být spokojený, být šťastný je přání každého člověka.


Tato touha je zřejmě základním obsahem vědomí lidského rodu. Lidé vždy usilovali o to, aby se cítili dobře, bezpečně, spokojeně. Hledali způsoby, jak toho dosáhnout, navzdory četným nástrahám prostředí, v němž žili. Využívali schopnosti, které v sobě v průběhu časů objevovali, a zdokonalovali je. Učili se stále novým zručnostem těla i ducha. Přesto pozorovali, že někdy nedokážou zajišťovat své základní potřeby, natož si splňovat svá různá přání, přinášející pocity libosti. Člověku je dána představivost, která rodí žádostivost a chtivost.

V prvních dobách lidskou představivost inspirovalo především přírodní prostředí svou měnivostí. Poskytovalo člověku základní podmínky k životu, často však jeho život ohrožovalo a nezřídka jej ničilo. Do vědomí lidí často vstupovala bezmoc. Především vůči síle přírody a vůči tomu hlavnímu, čím je život determinován; vůči smrti. Bylo nasnadě přisuzovat silám přírody nadpřirozenost, božskost. Vůči fenoménu smrti vytvářeli nejrůznější obranná opatření. Ta mívala racionální, častěji iracionální obsahy. Přibližovali svému chápání jevy, jež zasahovaly do jejich života, jimž nerozuměli a které vzbuzovaly jejich zvídavost. Lidé tehdy i nyní chtějí odpovědi na své otázky. Vznikaly myšlenkové konstrukce, vtělované do mytologií, legend, pověstí a ucelených náboženských ideologií. Vůdčí osobnosti určovaly pravidla, jak bytosti s nadpřirozenou, božskou mocí uctívat a jak s nimi i jinými výjimečnými jevy zacházet. Lidé se cítili jistější, bezpečnější, spokojenější a vůdčí osobnosti zvětšovaly, upevňovaly svou moc. Moc, kterou většinou používaly výhodně pro sebe a skoro vždy nevýhodně pro ostatní. Odedávna člověk hledal oporu spíš někde mimo sebe než v sobě. Odmítal základní rysy existence živých systémů: neustálou nejistotu, přese vše, co dokázal, a stálé ohrožení přes důmyslnou obranu. Těmto skutečnostem je vystaven každý živý tvor na naší planetě. Člověk má výhodu i nevýhodu, že si to uvědomuje.

Přes všechny účinné vymoženosti naší civilizace jsme na tom stále stejně. Proti zdání ve stejné míře, i když mnohdy v jiných formách. Rovněž nyní se někteří utíkají k něčemu, co přesahuje lidskou přirozenost, k něčemu, co v rozličných podobách snižuje nejistotu a ohrožení. Oporu, zdánlivou ochranu lidé umísťují mimo sebe, mimo potenciál svých duševních a tělesných sil. Po tisíciletí v nás naše kultura pěstuje přesvědčení, že potřebujeme pomoc tajemných a božských sil zvenčí vůči rizikům svého bytí. Je důležité si uvědomit, že si dokážeme vytvořit vše, co opravdu potřebujeme, vlastní silou v duševní i hmotné rovině. Od dětství nejsme vedeni k tomu, abychom si své možnosti plně uvědomovali a celistvě je používali. V obrovském tempu pokroku rozličných technologií a v překotném vzrůstu informatiky se ztrácí skutečnost, že naše schopnost žít zdravě, tvořivě a spokojeně se nerozvíjí; naopak. Jsme závislí na rozsáhlém arzenálu vnějších možností, jak uspokojovat svá četná přání, svoji žádostivost. Avšak pozorujeme, že ani dnešní hmotné, sociální a vztahové prostředí není spolehlivým činitelem v plnění našich představ. Takže nespokojenost, různé strádání je součástí našeho života.

Všimněme si, že případné dosažení uspokojení má povahu nestálou. Bývá nenasytné, většinou povrchní. Zkoumáme-li závislost naší spokojenosti na okolnostech, docházíme k závěru, že je mnohdy vůbec nedokážeme ovlivňovat. Úhrnem – životní spokojenost je obtížně dosažitelný jev, velmi křehký, přelétavý a nespolehlivý. Vyvstává otázka, proč je tomu tak a zda je možné něco na tom změnit.

Na těchto stránkách se často vyskytuje slovní spojení „naše přání“. Klíčový moment tkví v tom, zda a do jaké míry lpíme na jejich splnění. Lpění na tom, co si přejeme, co chceme, řídí naše prožitky ve smyslu libosti nebo nelibosti. Z toho lze vyvodit, že pokud si nebudeme nic přát, nic chtít, nebudeme mít nepříjemné pocity z nesplnění. Avšak odmalička jsme vedeni k tomu, abychom si leccos přáli, leccos chtěli. Všichni okolo činí totéž. Co si vlastně přejeme? Chceme žít snadno, příjemně, podle svých představ. Když se tak neděje, jsme mrzutí, naštvaní, nešťastní, někdy se cítíme zcela na dně. Když se pozorně rozhlédneme, nutně zaznamenáme, že se nikomu nedaří stále to, co si představuje, co chce.  Základním projevem našeho bytí je činnost, směřování za různými cíli. Konání, směřování za určitým záměrem by mělo být bez lpění na způsobu, na podmínkách našeho úsilí a bez lpění na cíli. Existence každého živého systému podléhá zákonitosti pohybu, změny. Úspěšnost usilování závisí na pružném přizpůsobování se tomuto zákonu. Závisí na tom přežití každého živého tvora a dosažení nějakého jeho záměru. Pro člověka je důležitý předpoklad, aby idea každého jeho záměru byla ve jménu zdravého, spokojeného života jedince i všech lidí. Smyslem našeho bytí je harmonický rozvoj všech našich schopností. Jsme pro takový úkol velmi dobře vybaveni. Tento fakt si mnozí z nás neuvědomujeme. Mnozí se cítíme méněcenní, neschopní čelit rizikům života.

Všimněme si, co se děje, když nás potká něco, co není podle naší chuti. První vnitřní popud je odpor, odmítnutí takové události. Proběhne to ve vědomí i v podvědomí nebo jenom v podvědomí. Je třeba si tento moment uvědomit. Spíše si však uvědomujeme svůj vztek, strach, úzkost nebo jiný negativní pocit. Když si dokážeme svůj odpor, své odmítnutí uvědomit, nalezneme příčinu svých pocitů. Za pomoci schopnosti své šedé mozkové kůry můžeme dojít k závěru, že náš odpor je neopodstatněný nebo zcela nesmyslný. Můžeme nahlédnout, že naše pocity jsou zbytečné, neúčelné. To je dobrý důvod, abychom od nich odvrátili svou pozornost a tím způsobili jejich rozplynutí. Z dlouhodobého, celkového pohledu nás poměrně často potkávají nepříjemné, někdy velmi tíživé události. Právě ty stimulují náš osobnostní rozvoj. Když se nám podaří zvládnout nepříjemné, těžké chvíle statečně a správně, vyplyne z toho naše spokojenost se sebou. Spokojenost se sebou, bez namyšlenosti, je základním předpokladem ke zdárnému prožívání našeho životního času. Každým správně zvládnutým okamžikem ji můžeme vytvářet znovu a znovu. Tak můžeme posilovat svou sebejistotu, nezávislost a objevovat svou vnitřní svobodu. Nedaří se nám to většinou proto, že býváme pohlceni svými negativními pocity, jež vznikají z neuspokojeného chtění. Zkreslují náš pohled na sebe a na celou situaci. V takových chvílích bývá naše jednání mnohdy nepřiměřené, chybné i škodlivé nám i okolí. Nechtějme, aby události, jež nám život předkládá, byly jiné, než jsou. Každý dotyk takové chvíle stimuluje naši přirozenou schopnost ji změnit, když nepodporuje naši zdravou skutečně prospívající existenci. Jestliže události, ať chvilkové nebo déletrvající, nemůžeme změnit, stimuluje to naši přirozenou schopnost unést vše, co se děje. Učíme se respektovat meze svých možností.

Skutečnost našeho života je taková, že můžeme změnit mnoho, ale ne vše a vždy. Nevidíme to právě proto, že naše chtění způsobuje různé pocity, které události zkreslují a někdy zcela zastírají, jaké ve skutečnosti jsou. Mnohokrát nevíme, co vlastně je v našem nitru, co je v nitru druhých lidí, a nevnímáme podstatu přítomnosti. Stává se, že přítomnost vnímáme jen částečně nebo vůbec ne. Ovládají nás pocity, které jsme prožívali v minulosti nebo které spojujeme s budoucností. Neuvědomujeme si, že pocity z minulosti jsou jen v naší vzpomínce, a nikoliv v přítomném okamžiku. Takže tam nepatří. Pocity, týkající se budoucnosti, jsou zbytečné. Nikdo z nás nemůže vědět o tom, co bude, natolik, aby si učinil závěr a z něho si vyvolával nějaký pocit.

Svůj nejzávažnější a častý omyl si vytváříme ve vztahu k sobě. Nevnímáme svou sílu a soudíme o sobě podle prožitků ublížení, ukřivdění, ponížení. Jsme dezorientováni ve svých možnostech. Nevidíme, jakou osobností jsme, a usuzujeme o sobě podle toho, jak nás vidí okolní lidé. Jsme na jejich úsudku o nás závislí, bojíme se ho. V hloubi vědomí potřebujeme, aby ostatní potvrzovali hodnoty naší entity a naše právo na existenci. Je nezpochybnitelným faktem, že právo na naše bytí je dáno naším zrozením. Právo na kvalitu našeho bytí je dáno příslušností k lidskému rodu. To tvoří nezměrnou hodnotu každého člověka, kterou nesníží ani nezvýší žádné lidské hodnocení. Všimněme si, že náš vlastní pohled na druhé často bývá zkreslován tím, co se nám osobně líbí nebo nelíbí, čemu dáváme přednost, co promítáme ze sebe do těch druhých a co si od nich přejeme. Oni to dělají stejně. Většinou se navzájem nevnímáme, jací opravdu jsme. Neměli bychom se tudíž ohlížet na to, jak nás druzí vidí, co o nás soudí. Jejich pohled na nás a úsudek o nás bývá většinou povrchní. Povrchnost je zavádějící a ubližuje. Je třeba usilovat o poznání sama sebe, stát si za svými přednostmi i za svými chybami a omyly. Za této okolnosti je možné řídit se vlastním úsudkem o sobě a o svém jednání. Předpokladem je přijmout sama sebe se vším všudy a nechtít být někým, koho si stvoříme ve své představě o sobě. Když se hodně upřímně a spravedlivě podíváme do hlubiny svého „Já“, často tam nacházíme touhu po výjimečnosti, po pozornosti okolí, po obdivu, ne-li po slávě. Je to opět naše chtění, vlastně služba naší ješitnosti a samolibosti. Jsme jimi obdařeni všichni, ať se k nim přiznáváme, nebo je popíráme. Měli bychom se zmíněných tužeb zbavovat, protože nás nevedou k soucítění se svým tělem, se svým duševním klidem a svou skutečnou duševní spokojeností. Stejně tak nás nevedou k soucítění s naším okolím. Takové tužby jsou vždy nenasytné a jejich konečné výsledky bývají skoro vždy ničivé. Všechno, co vyplývá z našeho chtění, je obtížné odstraňovat. Jsme navyklí považovat jeho uspokojování za cíl, který vede ke spokojenosti. Při hlubším zamyšlení zjišťujeme, že taková spokojenost je pomíjivá a ve své podstatě škodlivá.

Potřebujeme pěstovat poznání a přijetí sama sebe, poznání a přijetí lidského života, jakým ve skutečnosti je. Potřebujeme pěstovat schopnosti, které nám k tomu byly dány.

Životní spokojenost není cílem, je trvalou vlastností a nástrojem k uskutečňování přítomných okamžiků dění, jež nazýváme životem člověka.


 

Pedagogika v praxi a umění učit: Zvyšování atraktivity povolání učitele
Reg.č. CZ.1.07/2.2.00/15.0282

Článek vznikl na základě podkladů MUDr. Zdeny Kmuníčkové.

Přidáno: 06.08.2012, Zdroj: Univerzita Palackého v Olomouci Autor: MUDr. Zdena Kmuníčková

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

S odborným doučováním bude maturitní vysvědčení v kapse
S druhým stupněm na základní škole přibudou do života dítěte i přírodovědné předměty. A jelikož jde o náročnější, vyprofilovanější témata, ne každý žák si s nimi umí poradit sám. Kde mohou rodiče a žáci…
Jak sledovat studijní mobilitu ve vysokoškolském vzdělávání?
Jak jsou evropské vzdělávací systémy připraveny podporovat mobilitu studentů? Souhrnný přehled z publikace Mobility Scoreboard. Higher Education Background Report pro čtenáře Vzdělání.cz připravili odborníci Domu…