Filmový festival Cinema Mundi – Proč nám minulost nedá spát

Ambicí mezinárodního festivalu, jehož třetí ročník právě končil, je přinášet do kin nejlepší filmy uplynulého roku. Hranice států v tomto případě neomezují: během jednoho večera divák může shlédnout díla vznikající v opačných koutech světa. Množství uvedených filmů má ale více společných rysů než „pouze“ vysoká ocenění ze světových festivalů: řadu z nich spojuje téma stále živé minulosti bolestně ovlivňující přítomnost.

Lucerna – dech a úsměv starých časů

V úterý odpoledne jsem po dlouhé době – a právě díky Cinema Mundi – byla v kině Lucerna, nejstarším fungujícím brněnském kině, jehož historie započala na sklonku podzimu 1913. Na rozdíl od unifikovaných velkokin současnosti si Lucerna uchovává okouzlující, byť mírně omšelou atmosféru starobylosti, ke které neoddělitelně patří naprostá absence mladého a proaktivního týmu za kasou (lístky prodává a kontroluje sehraná dvojice důchodkyň) a to, že na dámské toaletě narazíte na opraváře, který vám do ruky vrazí vodovodní kohoutek s poznámkou, ať ho nasadíte sama, že ho pak přijde našroubovat. Nejedná se přitom o snahu přimět návštěvníky k nějaké užitečné činnosti, ale o čiré gentlemanství.

Ahmed Ivanović – muž, jehož filmy nemají být příjemným zážitkem

Právě Lucerna mi připadá jako vhodné prostředí pro filmy bosenského režiséra Ahmeda Imanoviće, tvůrce kontroverzního filmu o homosexuální lásce Bosňáka a Srba během válečného konfliktu (Go West) a krátkého filmu 10 minuta stavějícího vedle sebe nesouměřitelné: deset minut ze života japonského turisty v Římě a krvavé drama bosenské rodiny odehrávající se ve stejném čase v obléhaném Sarajevu během Bosenské války za nezávislost.

Těžké mraky nad Bosnou

Jeho nejnovější umělecký počin – Belvedere – na předchozí díla navazuje nejen tím, že čerpá materiál z období Bosenské války, ale – a to je minimálně stejně důležité – opět staví do ostrého kontrastu dva světy, které jsou odlišné do té míry, že se jen těžko věří, že by mohly ležet na stejné planetě.

Už samotný název filmu je hořkou ironií. Belvedere znamená italsky pěkná vyhlídka a ujal se jako označení pavilonu nebo části budovy, která má poskytovat krásný a daleký výhled.

Jméno filmu není pouze režisérovou ironií – uprchlický tábor s tímto jménem, ve kterém se příběh odehrává, v Bosně nedaleko města Srebrenica skutečně existuje. Přihlouple optimistické pojmenování tábora je snad nechtěnou, přesto nepřehlédnutelnou krutostí.

Obyvatelé tábora totiž (a nyní už hovořím o filmu) před sebou 15 let po srebrenickém masakru budoucnost nevidí, naopak, jediný výhled, který se vnucuje jejich unaveným očím, jsou nesmazatelně do srdcí, kostí a paměti vryté vzpomínky na genocidu. Masakr, který ženy v táboře připravil o veškeré mužské příbuzné překročivší třináctý rok věku.

Hrdinka filmu – Ruvejda – přišla o syna, manžela, otce i vzdálenější příbuzné. Jediné, co chce, je poskytnout klid alespoň jejich tělesným ostatkům. Jako mnohé ženy v táboře s bolestivým napětím sleduje otevírání nových a nových hromadných hrobů v naději, že některé z bez ladu a skladu poházených kostí budou patřit jejím milovaným. Nečeká už od života radost a nevěří na budoucnost, minulost se krvavě prožrala vrstvami času a nakazila přítomné i budoucí. Touží snad jen po smíření, sebe i svých milých, alespoň po důstojných hrobech, nad kterými by se mohla modlit.

Bez východiska

Pravidelně chodí tiše postát před dům, který svým na oči stavěným blahobytem ostře kontrastuje s bídou uprchlického tábora. Sádroví lvi před branou nabízejí první charakteristiku člověka, který v domě bydlí, a do jehož očí se Ruvejda neochvějně dívá, mlčky, beze slov. Jsou to oči četníka, který ji oddělil od jejích milovaných.

Spravedlnost je bezzubá, vrazi jsou na svobodě a smíření v nedohlednu, naděje ztratila sama sebe.

Černobílost a ponurá atmosféra filmu je přerušována jedině v sekvencích, které jsou doslova a do písmene z jiného světa. Reality show v Bělehradě. Do Velkého bratra se dostane Ruvejdin synovec Adnan, který zoufale touží uprchnout ze stísněného prostředí přeživších a skutečně žít.

Skutečný život – či spíše jeho parodie v reality show – s napjatým úžasem sleduje Adnanova matka na obrazovce prastaré televize v Belvederu u Srebrenice, jen kousek od pomníků obětí největšího masakru od konce druhé světové války.
Exaltovaně ječící moderátorka s hlubokým výstřihem, řvavé barvy, povrchní dramata ve vile maskující se za skutečnost – kontrast by nemohl být ostřejší a zoufalejší.

Poslední ironie na závěr – bezradnost historii tváří v tvář

Film a jeho režiséra před začátkem představila pravděpodobně studentka filmové vědy. Mluvila-li o parametrech filmu, hovořila jistě a přesvědčivě. Kosa narazila na kámen v okamžiku, kdy se pokusila přiblížit divákům Srebrenický masakr. Věty typu „ve Srebrenici došlo ke konfliktu“ a „pro Bosňáky je to stále takové nepříjemné téma“ mi přišly stejné, jako kdybychom prohlásili, že Židé pořád vzpomínají na Adolfa Hitlera ve zlém. Vlasy mi vstávaly hrůzou.

Přimělo mne to zamýšlet se (ani originálně ani zvlášť plodně) nad nesouměřitelností času, kdy jedněm minulost sebrala přítomnost i budoucnost, zatímco pro další není ničím víc než pojmem z učebnice dějepisu.

Přidáno: 18.03.2012, Zdroj: Vzdělání.CZ Autor: Tereza Dědinová

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

Proběhla diseminační konference programu Erasmus+ odborné vzdělávání a příprava
V listopadu 2017 proběhla v Českých Budějovicích celostátní konferenci věnovanou oslavám 30. výročí existence vzdělávacích programů EU.