"Divoký východ" rozhovor s Václavem Novákem o jeho expedici do Mongolska

Václav Novák se několik let se zabýval především grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.

Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?
Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.
Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu“?
Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.
A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?
První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s „bumážkou“. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.
O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale „normální“ lidé?
Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda že se vůbec s „inostrancem“ potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam patrně naprosto neznámý termín.
Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?
Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že vám vytekla na zem nafta nebo olej - žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna. Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas až půl hodiny po odjezdu.
Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?
Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je všechno „balšoje“. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy. Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.
Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?
Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.
Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?
Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy. Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla“ ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem trvala „jen“ devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.
Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?
V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod. Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.
Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?
Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská Toyota. V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou s tím co platíme u nás.
Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem. Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk. Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává obživu.
Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?
V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis. Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání. Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený. Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.
Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní věděli na co si dát pozor?
Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu než je obvyklá cena.
Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?
S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty. Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení (www.expedial.cz) které budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše, je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.

ptal se: Milan Kylar

Přidáno: 23.04.2003, Zdroj: Vzdělání.CZ

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

Recenze knihy: Nauč se to!
Publikace o učení (se) bývají buď snadno stravitelné a tedy nutně zjednodušující nebo suše odborné a pro běžného čtenáře obtížně přístupné. "Nauč se to!” vás přesvědčí, že lze oba přístupy úspěšně…
Backpacking - zkušenosti a tipy
Už jste někdy slyšeli, že se českým turistům přezdívá baťůžkáři? Jsme národ koumavý a stejně tak se snažíme ušetřit, kde se dá. Backpacking je ale trochu jiný a je spojen s cestovatelskou svobodou.