Americká esej: Důmyslné mučení nebo užitečný nástroj?

Jakmile uslyšíte slovo „esej“, pocítíte hluboký strach nebo se spíš jen poškrábete na hlavě? Pokud patříte do první kategorie, pak jste pravděpodobně absolventem americké střední nebo vysoké školy, kde vás esej asi ne zrovna nejpříjemnějším způsobem překvapila, když měla rozhodující podíl na vaší známce z nějaké důležité zkoušky. A naopak, pokud si nevybavujete, co to „esej“ vlastně je, jaká je její struktura a skladba, pak vám následující odstavce, doufejme, pomohou lépe se seznámit nejen s typickými vlastnostmi této široce užívané písemné formy, ale rovněž s americkou fascinací pro její používání.

Samotná definice toho, co přesně pojem „esej“ představuje, je obtížná dokonce i pro lidi s „esejemi“ důkladně seznámené. Je to proto, že neexistuje žádná naprosto přesná definice. Pojmenování „esej“ může zahrnovat jakýkoliv počet rozdílných stylů - od záměru někoho přesvědčit až po velmi osobní vyprávění vlastního životního příběhu. Šíře a subjektivita pojetí „eseje“ se projevuje už v pracích francouzského spisovatele Michela de Montaigne, prvního autora, který přemýšlel o svém psaní jako o „esejích“. Jeho díla zahrnují všechny možné aspekty života od správných forem vzdělávání až po literární kritiku. Jelikož esejista může používat pro psaní různé styly a může psát o rozmanitých tématech, pak za asi nejzákladnější vlastnost jakékoliv eseje lze považovat její subjektivitu - výpověď vyjadřující názor. Většina anglicky psaných zdrojů klade charakteristiku eseje někam mezi naučný článek obsahující jasné detaily nebo zahrnující fakta a fikci, příběhy fantazijního světa. Esej je tak literárním mostem mezi konkrétním a imaginárním.

Subjektivita eseje je dána požadavkem na zahrnutí úsudku. Hlavní neboli řídící úvaha je vskutku jejím „srdcem“. Hlavním předmětem eseje musí být určitá generalizace, ovšem ne příliš rozmáchlá v délce několika stránek. Hlavní myšlenka musí být stanoviskem majícím význam, nikoliv o neoddiskutovatelným faktem. Fakta podporující platnost eseje dokonce nejsou pro esej nutností. Pokud se jedná o testování prostřednictvím eseje, pak musí tvrzení v eseji obsažené rovněž obsahovat rovněž správnou odpověď na příslušnou testovou otázku. Cílem jiného typu eseje ale může být také dosažení požadovaného osobního dojmu (např. u členů výběrové komise). Netřeba dodávat, že formulování úspěšné řídící myšlenky je jako balancování na laně. Je třeba poskytnout správnou směs pohledů a důkazů nebo čtenáře ztratit v bludišti argumentů bez významu či širokých generalizací bez dostatečných zdůvodnění. Úspěchem je obhajitelná generalizace schopná udržet tvrzení díky poskytnutí zdůvodnění a doložení, proč je tato specifická generalizace správná (nebo chybná, v případě, že s něčím polemizujete). Ale aby to nebylo tak jednoduché – generalizace je používána hlavně v esejích, které jsou akademické nebo polemické. Hlavní myšlenkou pro osobně zaměřenou esej může být nějaký specifický povahový rys nebo jedinečná životní událost popsaná dále ve formě osobního příběhu. Dovolte mi ještě jednou zdůraznit důležitost hlavní myšlenky: tato jediná idea nebo převládající tvrzení bude základem, na němž je třeba esej stavět. Slabá nebo špatně definovaná myšlenka vyústí v esej potřebující konstrukční úpravu srovnatelnou s napravováním rozpadající se katedrály.

Ačkoliv hlavní myšlenka je „srdcem“ eseje, subjektivní podstata procesu uvažování umožňuje její další rozvíjení. Zatímco však argumentační esej požaduje silné logické rozpracování zaměřené na rozvoj souvisejících argumentů včetně vyvrácení jakýchkoliv námitek, esej ve formě osobního vyprávění obvykle používá klikatější a volnější proud myšlenek obsahující i velké odchylky od hlavní myšlenky, ale vždy se vracející k hlavní události či osobě tak, aby byla znovu zvýrazněna spojitost s hlavní myšlenkou. Jednoduché neformální pravidlo, které je třeba mít na paměti, týkající se těsného sledování řídící myšlenky, je následující: čím akademičtější nebo formálnější je zadání, tím spíše musíte při psaní esej fakticky či logicky dokazovat vaší generalizace.

Kromě toho, že všechny eseje musí mít začátek, stať a závěr, je přítomnost hlavní myšlenky tím jediným jednoznačným společným rysem různých typů esejí. Pro zjednodušení tohoto článku ale můžeme většinu esejových forem zahrnout do dvou širokých kategorií lehce zapamatovatelných jako osobní a akademické. Jedinečnost každé kategorie je dána potřebou rozdílného obsahu. Při plánování jakéhokoliv typu eseje je na prvním místě následování výše uvedených pokynů týkajícících se hlavní myšlenka. Čím se však oba typy liší, je zaměření hlavní myšlenky. V osobní eseji se autor soustřeďuje na osobní záležitosti - nějakou životní událost, zdůvodnění výjimečnosti předpokladů pro studium určitého oboru, charakterový rys apod. U akademických esejí se jedná o záležitosti neosobní – např. určitý historický moment nebo zdůvodnění „proč byl Bedřich Veliký tak veliký“ . Američtí profesoři se často ptají na studentův pohled na témata související s vyučovaným předmětem a vyžadují odpověď ve formě eseje psané akademickým způsobem. Závěr úvodního odstavce, obsahující hlavní myšlenku, se pak u jednotlivých esejí liší odpovídajícím způsobem. Na rozdíl od akademické eseje, hlavní bod u osobní eseje nemusí být nijak zaměřena na vymezení domněnky pro dokazování v dalším obsahu písemné práce. Vždy se ovšem ujistěte, že v úvodním odstavci vždy dostatečně uvádíte hlavní myšlenku, v akademickém formě eseje obvykle nazývanou teze, a to pomocí jedné nebo dvou výstižných vět, které adekvátně odpovídají vznesenému tématu nebo otázce. Nepochybně byste teď již měli vědět, že hlavní myšlenka a tudíž i úvodní odstavec, v jehož závěru ji umisťujeme, jsou nástrojem k úspěchu nebo nezdaru jakékoliv eseje.

Tak jako hlava potřebuje tělo, hlavní myšlenka umístěná v úvodu je zbytečná bez obdobné podpůrné struktury, kterou je stať (anglicky výstižně pojmenovaná „body“) a závěr. Při vytváření obrazů u osobní eseje se autor může všelijak odchylovat od hlavní myšlenky, zatímco při psaní akademické eseje musí zahrnovat odstavce vztažené k tezi a obsahující argumenty uvedené, nejčastěji hned v úvodu odstavce v tzv. „topic sentence“ a rozvinuté dalšími podpůrnými údaji a ilustracemi.

V této fázi psaní již studenti mohou šťastně myslet na konec neboli závěr. Hlavní rozdíl u psaní závěru mezi oběma zmíněnými typy esejí je v tom, že osobní esej uzavírá bez shrnutí nebo opakování předchozích výroků, zatímco závěr akademické eseje odráží úvodní část eseje a znovu, i když obvykle jinými slovy, opakuje hlavní tezi.

Pokud jsem vás popisem malých rozdílů mezi různými typů esejí zmátl nebo dokonce uvedl do hlubokého zoufalství, věřte, že mnoho amerických studentů ani po letech praxe také nezná vše do detailu. Jednoduše při psaní eseje používají knihu anglické gramatiky (má škola používá „The Bedford Handbook“ od Diany Hacker) a v současnosti rovněž Internet.

Abychom uznali důležitost psaní esejí a také se motivovali pro jeho zvládnutí, je třeba si zodpovědět podstatnou otázku: proč si někdo myslí, že mučení zvané „psaní eseje“, které překvapivě nenajdete ani v Ženevské konvenci, by nějak mohlo zlepšit štěstí mučených studentů? Odpověď lze najít v jednom ze základních cílů amerického vysokého školství - ve výcviku myšlení studentů tak, aby byli schopni přemýšlet na vyšší analytické úrovni, nebo jednodušeji, ve výcviku každého studenta v umění myslet. Ani si nevzpomenu, kolikrát ten či onen profesor prohlásil, že jej v mé eseji ani tak nezajímají fakta (naznačujíce, že ta by měla být nastudována a známa na dostatečné úrovni v každém případě), ale že hlavními determinanty mé známky místo standardního memorizování bude struktrura mé polemiky a zdůvodnění mých myšlenek. To, co představuje akademická esej, je zahrnutí faktů, jednoduše naučených čtením učebnice nebo návštěvou přednáškových hodin, do soudržného, logického a, což je nezbytný požadavek na vynikající esej, dobře promyšleného argumentu, který by měl být ukázkou perfektní syntézy faktů a logiky. Dovednosti nezbytné pro psaní eseje poskytují základ pro úspěch jak v akademickém, tak v podnikatelském světě. Bez schopnosti logicky myslet a být schopen podpořit své tvrzení důkazy, člověk nemůže doufat, že uspěje při sestavování akademického článku určeného k publikaci, při obhajobě obviněného klienta před skeptickou porotou nebo při vysvětlování nezbytnosti riskatního podniku zahraničnímu investorovi. Netrvám na tom, že esej je jedinou cestou k získání dovedností kritického myšlení, ale je to cesta, jíž americké instituce dávají přednost při přeměně studenta na úspěšného analytického myslitele.

Moje vlastní cesta k vysokoškolskému studiu, kde zcela převládá zkoušení prostřednictvím esejí, může být považována za typickou vzdělávací dráhu ve výuce psaní esejí. První fáze učení začala na základní škole a pokračovala během střední školy. V průběhu těchto prvních let ve škole jsem byl seznámen s esejí pomocí metody „bing – bang - bongo“, což pro ty, kteří neabsolvovali americký vzdělávací proces, může znít pouze jako nějaká legrační slova. „Bing – bang - bongo“ stanoví, že esej by měla mít hlavní myšlenku představenou v prvním odstavci následovánou třemi dalšími podpůrnými odstavci (neboli „bing – bang - bongo“) a ukončenou uzavírajícím odstavcem. Pomocí pravidla „bing – bang - bongo“ se studenti učí jak potřebu podpory hlavní myšlenky nějakými důkazy, ale také to, že tři zdůvodnění shrnutá ve třech odstavcích jsou na základní úrovni analytického psaní zcela dostatečná. Tato unikátní a jednoduše zapamatovatelná metoda charakterizovala rozsah mých esejí během většiny prvních školních let.

Druhá fáze mé vzdělávací zkušenosti se psaním zahrnovala výuku pokročilejší úrovně. Tu jsem postupně získat jak ve vytváření struktury, tak ve znalosti typologie esejí. Na střední škole jsem se tak důvěrně seznámil s tím, jak psát kvalitní tezi, jak esej rozšířit tak, aby zahrnovala více než tři podpůrná zdůvodnění, a jak uspěšně psát eseje vysokoškolského typu popisující vývoj a výsledky nějakého výzkumu. Učitelé angličtiny nás rovněž učili různým druhům esejí a objasňovali, jak esej dobře komponovat. Snad nejděsivější zbraní používanou středoškolskými učitely na své ubohé žáky byla improvizovaná esej kvízového typu neboli „impromptu“. Improvizovaná esej pomohla často nic netušícím studentům k mnoha špatným známkám. Nebylo to tak, že bychom my studenti ještě nevěděli, jak esej psát. Ale stejně jsme se báli těch pětačtyřiceti minut časového omezení, které nás nutili vytvořit dobře zdůvodněnou esej na překvapivé téma v přiděleném časovém limitu. Navzdory mnoha mým stížnostem na toto „mučení“, mohu s jistotou prohlásit, že „impromptu“ mi poskytla tu nejlepší možnou přípravu pro mou další akademickou kariéru.

Vysoká škola, kterou nyní navštěvuji, považuje psaní a rétoriku za nesmírně důležité disciplíny, což ústí v silný důraz na eseje během celého studia. Většina známek, a to v téměř každém předmětu s výjimkou matematiky a přírodních věd, je založena na zkouškách převážně esejového typu. Standardní zkouškový test například zahrnuje sekci s krátkými odpověďmi následovanou esejovou částí s tím, že sekce s esejí ovlivňuje šedesát i více procent z celkové známky. Ti hodní profesoři alespoň poskytují možnost výběru dvou ze čtyř možných esejových otázek.

Pokud uvažujete o studiu na americké vzdělávací instituci a nejste v psaní esejí zběhlí, nemusíte si ovšem dělat starosti. Jelikož školy chtějí, abyste byli úspěšní, obvykle u čerstvých nastupujících nebo přestupujících studentů vyžadují, aby si zapsali alespoň jeden základní kurz angličtiny, který bude zahrnovat výuku psaní kvalitních esejí. Moje vlastní škola požaduje, aby studenti absolvovali dokonce dva kurzy. První na anglickou gramatiku a druhý na rozvoj učinných rétorických dovedností, mezi jinými např. „tónu“ a „toku“. Pro rozhodnutí studovat na americké vysoké škole nemusíte mít za sebout celá léta amerického středního školství. Může vám stačit základní seznámení s problematikou a vlastní praktické procvičování psaní. I to by vám mělo poskytnout schopnost úspěšně zkomponovat esej, pod kterou profesor s potěšením napíše „A“.

Doufám, že nyní chápete, že problematika psaní esejí, jakkoliv zpočátku matoucí a složitá, může být jednoduše zvládnuta díky porozumění několika klíčovým myšlenkám, které pro tvorbu esejí platí. Esej musí obsahovat jednoznačný úvod, stať a závěr, musí být vystavěna kolem nějaké hlavní myšlenky nebo teze. Hlavní myšlenka samotná je subjektivní generalizací podpořenou důkazy, ať už faktickými pro akademickou esej nebo osobními (lidé, události) pro osobní esej. Smyslem eseje je účinně zodpovědět otázku nebo dosáhnout požadovaného efektu.

Stejně jako je tomu u mnoha jiných věcí souvisejících s jazykem, lze diskutovat o podstatě, tedy co to vlastně přesně esej je. Snad nejjednoduššeji lze na tuto otázku odpovědět, že někde mezi fakty a fikcí leží rozlehlé království esejí, zahrnující mnoho různých forem, jež všechny vám, jako autorovi eseje, umožňují vypovědět, co si vaše vaše srdce žádá, ovšem za předpokladu, že intelekt vašeho mozku je schopen podpořit zaujetí vašeho srdce – to je pravý základ pro jedinečnou a pronikavou esej.

Autor: Bryce Auker - letní stážista Fulbrightovy komise

Přeložil: Jakub Tesař

Přidáno: 16.07.2007, Zdroj: Vzdělání.CZ

Přečtěte si novinky z oblasti vzdělávání a školství na portálu Vzdělání.CZ. Tipy pro studenty, tipy pro učitele, aktuality ze světa vysokých škol či výuky jazyků. Přinášíme Vám také kulturní servis, doporučujeme knížky, které stojí za to si přečíst. Pobavte se a vzdělávejte se na portálu Vzdělání.CZ!

EKONOMICKÉ FAKULTY - přípravné kurzy

Intenzivní přípravné kurzy na přijímací zkoušky na ekonomické fakulty, jejichž součástí je zkuška z matematiky a cizího jazyka. Studenti mají vysoké procento úspěšnosti u přijímacích zkoušek a s kurzy i lektory je spokojeno přes 94% účastníků kurzů.

[ x ]

Přečtěte si

Proběhla diseminační konference programu Erasmus+ odborné vzdělávání a příprava
V listopadu 2017 proběhla v Českých Budějovicích celostátní konferenci věnovanou oslavám 30. výročí existence vzdělávacích programů EU.